První kniha prózy Stevana Tontiće „Tvé srdce, králíčku (příběhy roztrhaného románu)“ vyjde na podzim roku 2017 v českém překladu Mihada Mujanoviće a Sandry Vlainić.

 

Ve tvaru „roztrhané“ autobiografie, román obsahuje osmnáct „kapitol“. Každá z nich představuje samostatný narativní celek, kterým spisovatel tvoří svoji vypravěčskou zprávu o prvním roce válečného obléhání Sarajeva, o svém útěku z města, o krátkém pobytu v Srbsku, o dojmech a zkušenostech ze zvoleného exilu v Berlíně.

 

„ … základní významy románu Tontiće lze sledovat ve stopách jeho typologické a obsahové dvojrozměrností. Obsáhlejší, autobiografický rozměr románového příběhu se dotýká určitých mezníků a dalších důležitých událostí ze života hlavního hrdiny. Vzhledem k povaze bosenského konfliktu, výbuch válečného násilí oživuje jeho už potlačené trauma z násilně ukončené baladické první lásky s dívkou jiného náboženství, respektive jiné kulturněhistorické a duchovní tradice předků („Od té doby, mrtvolu si nesu v sobě!“). Spolu s prvními národními intrikami, ta mrtvola se, bez pochybu, vzkřísila v celém svém mladistvém idealismu a v dětské čistotě duše, emočně povzbuzující básníkův humanisticky morální a intelektuální postoj před zlem všestranného kolektivního šílenství a bezcitnosti, a evidentně dodala jistou vnitřní auru jeho odhodlání zůstat v tom peklu stavu oblehání. Když uznal v osobním a společném postoji „marnou krásu lidské volby, v situaci kde žádná volba nebyla“ a „znamení poražené utopie prosté lidskosti“, spisovatel prožívá a literárně zprostředkovává nejvnitřnější tragickou zkušenost lidstva, aby se v průběhu času, a to prostřednictvím smrtelného nebezpečí, strachu a zoufalství, našel tváří v tvář s úplnou absurditou lidského utrpení. To vše, a básnicky, možná intimně nejporaženější zjištění, že každý „chtě nechtě, přijal křest své národní a náboženské příslušnosti,“ že „se každého lehce dotkla jiskra toho nesmazatelného dědičného znaku otců“, zásadně motivoval jeho rozhodnutí o útěku ze zablokovaného města. Další, situační rozměr románového příběhu je tvořen z většího počtu vyprávěčských existenciálních situací, které vstupují do zorného pole hlavního hrdiny/vypravěče, ale nejsou v přímém vztahu s nim. Realizovány v andrićovsky tematickém a stylistickém duchu a v literárním prostředí uvedeného Andriće, na první pohled narativní celky nechávají dojem parodické stylizace velkého spisovatele, ovšem samotná skutečnost je otočená, přehnaná a systematicky ničená a člověk v ní degradován do pozice zvířete. Ovšem je obtížné popřít úmyslné spojení Tontiće s Andrićem: titulní kapitola, stejně tak i celá první polovina románu, tematicky a situačně odpovídá povídce „Králiček“ Iva Andriće, a antropologicky a povahově s četnými hrdiny Andriće.

 

U Tontiće je zcela nový, jinak společným rysem mnoha románových postav a podléhá zvláštní pozornosti spisovatele, fenomén duševního obležení u většinové národnostní skupině, respektive kulturněspolečenské a politické mimikry u menšinových skupin. Onemocnění je obecné epidemických rozměrů, a samozřejmě, nezná hranice. Jeho vir nepřetržitě generuje mediální propaganda.

 

Kromě obecnějších významových a vyšších dosahu hodnoty, Tontićova nepodplatitelnost na úrovni literárněuměleckého svědectví, zpochybňuje i stabilizovaný mediální obraz obleženého Sarajeva, a proto jeho román zvláště není vhodný pro čtenáře jednoho druhu, ani doma, ani mimo. Pro všechny ostatní, je to očistná, střízlivá, gnozeologicky relevantní a mnohostranně povzbuzující kniha.

 

(Úryvek z recenze Marka Paovice, "Tragická zkušenost lidskosti" Literární noviny, 1. 9. 1999)

 

Stevan Tontić je básníkem, prozaikem, esejistou, překladatelem z německého jazyka, autorem mnoha antologií. Narodil se 30. 12. 1946 ve vesnici Grdanovci u Sanského Mostu. Absolvoval studium filozofie a sociologie na Sarajevské univerzitě. Před válkou působil jako redaktor v nakladatelství Svjetlost v Sarajevu. Od května roku 1993 do konce roku 2001 byl v exilu v Německu, pak se vrátil do Sarajeva. Od roku 2014 žije v Novém Sadu.

 

Samostatné básnické sbírky: Věda o duši a jiné šťastné příběhy, Sarajevo 1970; Tajná korespondence, Sarajevo 1976; Naše hory vlk, Novi Sad 1976; Rouhám se a žehnám, Bělehrad 1977; Černá je matka neděle, Bělehrad 1983; Praha, Sarajevo 1986; Ring Bělehrad 1987; Sarajevský rukopis, Bělehrad 1993, 1998; Můj žalm / Mein Psalm, Berlin 1997; Požehnání exilu, Banja Luka 2001; Posvátné a proklaté, Novi Sad 2009; Každodenní konec světa, Bělehrad 2013.

 

Vybrané básně měly více vydání.

 

Próza: Tvé srdce, králíčku (příběhy roztrhaného románu), Bělehrad 1998.

 

Vybral a připravil dvě antologie: Novější básnictví Bosny a Hercegoviny, Sarajevo 1990 a Moderní srbské básnictví, Sarajevo 1991.

 

Básnická díla Stevana Tontiće se dočkala překladu do několika jazyků včetně češtiny. Je držitelem velkého počtu renomovaných literárních cen v Bosně a Hercegovině a v Srbsku: Ceny města Sarajeva, ceny „Aleksa Šantić“, ceny „Kočićeva cena“, ceny „Zmajeva cena“, ceny „Miroslav Antić“. V Německu se stal laureátem Bavorské akademie krásného umění (Bayerische Akademie der Schoenen Kuenste) a ceny „Literatur im Exil“ města Heidelberg.