Sbírka básní Duška Trifunoviće „Interpret tyranie“ patří do řady dvojjazyčných vydání z edice „Slovanský jih přátelům českým“. Redaktorem sbírky je Stevan Tontić, redaktorkou českého vydání je Sandra Vlainić, a překlad do českého jazyka má na starosti Matěj Matela.

 

Duško Trifunović byl jedním z nejvýznamnějších jugoslávských spisovatelů. Byl básníkem a televizním autorem. Narodil se 13.9. 1933 v Sijekovaci, poblíž města Bosanski Brod. Napsal dvacet básnických sbírek, čtyři romány a několik her. Do Sarajeva přijel jako mladý zámečník (bylo mu 24), ale už v roce 1958 publikoval první knihu pod názvem „Zlatá kulka“, jíž okamžitě dostala Brankovou cenu na Stražilovu. Je zařazen do vlny nové urbánní poezie sarajevského kroužku, ve kterém nejdéle tvořil.

 

Byl i autorem pořadu pod názvem „Co děti vědí o svém rodném kraji“ v sarajevské televizi. Zasloužil se o vytvoření tzv. sarajevské rokenrolové školy. Spolupracoval s nejslavnější hudební skupinou z bývalé Jugoslávie, Bijelo dugme, na tvorbě jejich písní. Do té doby bylo nepředstavitelné, aby známý a uznávaný básník spolupracoval s rockovou kapelou. Z uvedené spolupráce vznikly hity jako „Ima neka tajna veza“ (Existuje nějaké tajné spojení), „Šta bi dao, da si na mom mestu“ (Co bys dal, kdybys byl na mém místě), „Glavo luda“ (Bláznivá hlavo) a mnoho dalších. Sám o této části svého díla napsal:

 

„Nejedná se o písně velkého literárního svitu. Tvořil jsem je podle potřeby kluků a dívek v mém okolí. Psal jsem je, jak jsem nejlépe uměl, jako kdyby se celá ta nutnost o píseň týkala jenom mne, a ti mladí lidé ji zpívali. A přesně tak, tyto písně dávaly šmrnc sedmdesátým létům: Jadranka Stojaković, Neda Ukraden, Indeksi, Bijelo dugme, Kamen na kamen, Ambasadori, Teška industrija, Zdravko Čolić, Željko Bebek, Vajta, Kemo ... Báječní mladí lidé, kteří zpívali moje texty .. ! Jaká to byla generace ... Křehké vzkazy z těchto písní svým krásným způsobem přenášeli nejlepší hudebníci ze sedmdesátých let. Slova písní, upevněná v melodiích a rozdělená do slabik, byla všude slyšet a aktivovala mladé lidé kolem lásky, všude - od komunitních centrech, kulturních domech, náměstích až do stadionů plných příznivců.“

 

Trifunovićův „zpěv a myšlení“ je jakýmsi moderním pokračováním ty naše lidové spirituality a moudrosti, která nejvhodnějším způsobem dostala tvar, nejenom v poezii, ale i v jazykovém paradoxu a ve větě, ve vtipných, ale i metafyzicky hlubokých slovních „hříčkách“, ve hrání a kombinování s jazykem, v překvapujících a záhadných, významově až k neprůhlednosti bohatých výpovědích a kalamburech. Na jedné straně, obvykle na klíčových místech v básni, používá verše zakotvené v té, lidovým citem protknuté, metafyzice lidského přežití, tyto „kalné“ víry gnómicky sublimovaného, prorocky inspirovaného jazyka, a na druhé straně, používá odstavce zcela srozumitelného textu, slova charakteristická pro tzv. obecnou řeč, jazyk ulice, novin, konferencí, prohlášení...

 

A přestože Trifunović, na obhajobu svého jazyka před interpretacemi, které ho „překládají“ (přenášejí do jasnější sémantické roviny), vyvinul celou malou teorii o „doslovném“ čtení a přijímání poezie jako jediném správném („u mě není nic mezi řádky“), zjevně je, že jazyk jeho poezie není jazykem lyrické nevinnosti, jazykem, který bezelstně vyjadřuje to, co je v kolektivní zkušenosti nějakým způsobem již zprostředkováno.

 

„Bál jsem se interpretů. Věděl jsem, že nikdo nedokáže odhadnout moji myšlenku, uhodnout to, co „chtěl autor říct“. Veškerou svou moudrost proměnil jsem v autocenzuru. A tu autocenzuru jsem tak dovedně realizoval, že jsem mohl psát o skutečné události, o skutečných lidech, a přitom se psaní vztahovalo na někoho úplně jiného, nebo na všechny. A pak přijdou interpreti a vyprávějí nesmysly...“.

 

Rané dílo Duška Trifunoviće je nesrovnatelně víc lyrické než dílo z doby plné dospělosti: svět dětství a rodného kraje je oslavován v jeho rané poezii aurami krásy a nevinnosti, obrazy prvních významných objevů, ponořený do té mladistvé spirituality a elegie, která ještě byla živena vírou v pověst o ráji na zemi a utopií lepšího světa. Pár patetických veršů, např. „Chci mít lidskou podobu, i když mi otočí kůži naruby“ ( „Já vím, proč“), který upevnil okamžiky sentimentality a nostalgie, naznačuje určitou blízkost raného Trifunoviće a nepřímých předchůdců, jejichž poezie byla a zůstala „nevyléčitelně“ romanticky definována jako výraz duše a inspirace, jako řeč intimy a zkušenosti. Nicméně, kantilény Trifunoviće, ze sbírek „Zlatá kůlka“ (1958) a „Tátové špatné dědictví“ (1960) nepatří do pateticko-emocionální poezie, do bolestivého lyrismu; v nich již začal pracovat krtek básníkového pochybení s „podzemním“ jazykem Trifunovićových dvojsmyslů a hořkých hádanek.

 

Téměř všechna nejlepší díla, Duško Trifunović publikoval v Sarajevu, kde ho zastihl i rozpad Jugoslávie. Trifunović se na válku díval jako na přirozenou věc, tedy že je nevyhnutelný jev. Báseň „Topografie“ ukazuje na základní pudy nenaplněných existencí, které si dopřávají ve válce. Mimochodem, básníkovi vytkli, že si v bosenském válečném konfliktu devadesátých let nezvolil stranu. A on se jen držel své antropologicky pesimistické, dovolíme si říct i oportunistické teorie. Snažil se, jako vždy, zůstat stranou, dával pozor na to, aby se nedostal do špinavých věcí „paní historie“.

 

„Válka mě zastihla v Sarajevu. Sarajevo nebylo místo, ve kterém bych mohl zjistit příznaky války. Ne! Sarajevo bylo nejkrásnější místo a nejméně nebezpečné, protože těsně před tím Sarajevo bylo jedinou jugoslávskou metropolí. Už jsem všeho měl dost. Už jsem byl nešťastný, takže válka přišla vhod. Nebyl jsem rád, ale já osobně jsem měl štěstí, protože jsem mohl všechno nechat, protože jsem už byl zahrabán nápady, dokumenty, rukopisy, bytovým nábytkem, obrazy, atd (...). Vzdal jsem se všeho. Všechno jsem tam nechal a nic jim nedlužím. Nemám potřebu odpovídat na jejich hloupé dotazy, jako například: „Kde jsi byl?“. Já jsem nikde nebyl. Už dlouho jsem mezi hvězdami.

 

(Úryvky z knížek „Závěrečná kapitola“ Stevana Tontiće a „Vyprávění“ Duška Trifunoviće)